V deníku mi chyběl výlet po NP Rondane, a veřte, že o to bych vás ochudit nechtěl. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že Lillehammer byl místo 12. den až den následující? Teď to je, jak to má být

Ráno poprchává, což nevěstí nic dobrého, nicméně se odhodláváme vstát, Bára připravuje svačinu (prohrála v žolících) a já balím stan (nevím co je lepší .

Se skoro prázdnou nádrží se vydáváme do 15kilometrového kopce, platíme 85 NOKů mýtné za silničku k horské chatě Juvasshytta, od které se vyráží na nejvyšší horu Norska – Galdhøpiggen. Nahoře ovšem panuje počasí, které by nám nepřál ani největší nepřítel. Sotva jsme došli do chaty, byli jsme promočení od ucha k uchu. Cestou jsme potkali partu lidí s průvodcem, kompletně zahalení do “gumy”. V tu chvíli jsme si uvědomili, že se dnes na nejvyšší horu Norska zřejmě nepodíváme.

O hodinu později sjíždíme zpět do údolí a paní u brány se na nás bez okolků usmívá. Jelikož jsme v kempu stále “ubytovaní”, dáváme si sprchu a jedeme zpátky na Ottu a po E6 na Lillehammer a Oslo.

Cestou však na mapě míjíme národní park Rondane a jelikož nás čas ani boty netlačí, vyrážíme na průzkum terénu. Ten je jen a pouze kamenitý, parkoviště je z třetiny zaplněno, platíme mýtné za silničku (10 NOK ?) a na parkovišti cca 30 NOK (?). Nabalíme pouze malý batoh, jen energy vodu, nějaké jídlo a oblečení a vyrážíme na párhodinovou cestu.

Z parkoviště vede několik cest různými směry, necháme se tedy inspirovat mapou a ostatními turisty a vyrážíme k chatkám DNT, které jsou vzdáleny po rovince několik kilometrů. Cesta nám uběhla velice rychle, neboť jsme vzpomínali na CD Jarka Nohavici – Tři čuníci a veřte, že vybavit a přezpívat si všechny písničky (popořadě samozřejmě) dá zabrat

Chatky DNT (norský klub turistů) vypadají skvěle, zřejmě po rekonstrukci. Také chápeme, proč je v těchto chatách tak striktně dodržován požární řád, o několik desítek metrů dál zbyly po chatě jen ohořelé základy Chaty lemuje jezírko, kde můžete za poplatek lovit ryby (možná si je pak můžete i ogrilovat… venku…).

Dle mapy si vytyčujeme trasu, kterou bychom chtěli zvládnout, ale o dvě hodinky později si uvědomujeme, jak naivní jsme byli. Strmé kamenné kopce, žádná cestička, jen hopsání po kamenech a v dáli ošklivá šedá mlha. Stoupáme do strmého kopce, každý krok je opatrný a přesný. Vrcholu kamenné hory jsme nedosáhli, avšak výhled byl přesto nádherný. Zhodnotili jsme síly a situaci a dospěli k názoru, že bude rozhodně lepsí se vrátit, posuďte, šli byste po kamennech po hřebenu kamenné hory v husté mlze?

Sráz tedy opět slézáme, což je samozřejmě ještě horší, než výšlap. Nahoru zabíraly stehna, dolů to odnáší kolena. Ve zdraví a v relativně dobré kondici scházíme u chatek DNT, čeká nás tedy ještě několik kilometrů k autu. Jelikož nás nenapadlo již žádné CD Jarka Nohavici a sil na zpěv nebylo, šli jsme mlčky a o to pomaleji cesta ubíhala. Když se nám pak v dáli začalo rýsovat autíčko, byli jsme šťastní. Nehledě na to, že jsme potkali proti sobě pár, který měl ty stejné (nádherné) kalhoty od Direct Alpine (červenošedé) a navíc to byli češi