Plavba trajektem je ve většině případů stejně nákladná jako případná objížďka po zemi, někdy je to jediná možnost, jak pokračovat, je tedy dobré si předem vyčlenit dostatečnou sumu určenou přímo pro platbu na trajektu (nelze používat platební karty), kolik jsme na trajektech zaplatili po cestě Norskem se můžete podívat v našich výdajích.

Trajekty jsou většinou menší, pro 10 až 50 aut, které se řadí za sebou dle instrukcí “naváděče” na samotném trajektu. Většina trajektů má dvě patra, přičemž dole se umístí větší vozidla a karavany, v horních stísněných prostorách pak menší auta. Platba za trajekt probíhá buď před samotným naloděním nebo až v průběhu cesty, obyvatelé přilehlých měst mají paušální karty, my turisté platíme hotově Za jízdy je možno samozřejmě z auta vystoupit (pokud to není výslovně zakázáno) a jít se nadechnout svěžího možského vzduchu nebo pro kafe do automatu

Geografie Norska

Rozkládá se v severní Evropě, na západní straně Skandinávského poloostrova. K Norsku patří mnoho a mnoho ostrůvků v Severním, Norském a Barenstově moři a další v severním ledovém oceánu. Pevninské ostrovy Norska jsou Lofoty, severnější Vestrály a Špicberky, které jsou častým cílem Norských výprav. Méně známe jsou pak ostrov Jan Mayen, Medvědí ostrov a Bouvetův ostrov.

Rozloha Norského území je 385 199 km², z toho pevnina 323 802 km² a 6% vodní plochy, řadí se tak na 59. místo na světě.  Nejvyšším bodem Norska je hora Galdhøpiggen s vrcholem ve výšce 2 469 m.n.m. Časové pásmo je shodné s tím naším, tj. GTM+1.

Norsko je děleno do 19 krajů (norsky fylke), ty mají 433 samosprávných obcí. Hl. město Oslo je považováno za samostatný kraj a obci.

Příroda Norska

Od nejjižnějšího (maják Lindesnes) po nejsevernější (Nordkinn) místo Norska je to pouhých 1700 km. Norsko bylo po tisíce let vytvářeno pohybem ledovců, kterých je na Norském území opravdu hodně. Jsou to pak zejména fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Celým Norskem se od jihu k severu vypíná Skandinávské pohoří – kde se mimo jiných přírodních skvostů, nachází i největší evropský  pevninský ledovec Jostedalsbreen.

Podnebí a klimatické podmínky jsou ovlivněny zejména Golfským proudem. Ten je příčinou mírně teplého a vlhkému podnebí na západním pobřeží. Nejvíce srážek tu spadne na podzim, ovšem užívat si deštivého počasí můžete v Norsku po celý rok. To má za následek mnoho říčních roků, vodopádů, jezer a podmáčených území.

Dějiny

V dnešní době byste v Norsku vikingy těžko pohledali, ale není to tak dávno, kdy tito první obyvatelé přišli do Norska. Vikingové zde žili již od konce doby železné! V 9.století pak osídlili i Faerské ostrovy, Orkneje, Island a Grónsko. Moderní dějiny Norska se datují od roku 1905, kdy se z Norska stal nezávislí stát. V průběhu 1. světové války zaujalo Norsko neutrální pozici. V roce 1940 však bylo přepadeno Německem a i přes odpor bylo obsazeno. Země byla okupována do roku 1945.

Zdroj: Wikipedia

A tak jedeme a jedeme uličkami, otáčíme se, přetáčíme se a hle, tu na zákazu stání stojí celá řada aut a kousek dál je jedno malé místečko. Bravurně na pětkrát zaparkuji, ale stále jsem nervózní z toho, co bychom dělali v případě botky, nebo nedej bože odtažení auta (teď už je mi to k smíchu).

Vyrážíme směr centrum, zapisuji si název a číslo ulice, dokonce s sebou beru GPS a ukládám souřadnice – jen připomínám, že jsem v GPS omylem přepsal mapy Norska, takže jsme měli jen slepou mapu . Podle mapky Osla jsme se dostali skoro k pobřeží, ale naše názory na další postup se s Bárou zcela rozdělili, já vpravo, Bára vlevo. Z filmů již známe, že dělit se by byla hloupost, tak souhlasím s Bárou, neboť se chci později smát jako poslední. Došli jsme do parku a stále se snažili najít “sami sebe” na mapce, dosud jsme šli poslepu… a ta prokletá mapka byla úplně naprd. V batohu jsem objevil letáček o Oslu a na zadní straně nás zachránila celkem podrobná mapa Osla, dokonce jsme se našli. Teď přichází okamžik mé pravdy… měli jsme se dát vpravo… smích… Nicméně mě ihned přešel, protože mě zase chytla bolest kolena a tak jsem skoro celou cestu našlapoval jako Dr. House.

Centrum Osla je stejně odporné jako třeba Praha, davy lidí, divných lidí, oživlých soch, žebráků a tak, pražáci, znáte to Hledáme místo, odkud bychom se mohli připojit k internetu, Burger King opět nezklamal a poskytl i zásuvku. Děkujeme. Vyrážíme zpět k autu a samozřejmě si cestou prohlížíme i město :-/

Jsme venku! Hurá! Jedeme po dálnici, směr Švédsko, Bára spí. A jak tak nedávám pozor a platím mýtné 20 NOK, ocitáme se ve Švédsku. Myslím, že jsem nespal, ale kdo ví. Otáčíme to a jedeme zpět do Norska (zábavné, že?). Potřebujeme nakoupit a dostat zpět Tax Free za nakoupené suvenýry – 40 NOK nám vrátili. Kupujeme ještě chléb, čokoládu a pár bonbónů a tím jsou naše zásoby NOKů definitivně v čudu. Pozdě večer nacházíme na odlehlém místě skvělé místečko na přespání. Tak dobrou

Vyrazili jsme opět na Oslo a našli pěkný kempík asi 44 km před ním. Ubytování nás vyšlo na 120 NOK, uvařil jsem k obědu polévku od Knorru – 80procentní – extra hustá . Pak jsem udělal bramborovou kaši (úplně sám) a opečená kolečka vysočiny, to je jediné co nám zbylo .

Odpoledne jsme se vydali po okolí, trhali lesní jahody a prošli se lesem, který vypadal stejně jak náš český les Vrátili jsme se asi po 2 hodinách a uvařili si rýži se sečuánskou omáčkou. Na zítra jsme si ještě připravili specialitku – těstovinový salát s tuňákem a zeleninou – můj nejoblíbenější!

P.S.: Abych nezapomněl! Bára si natrhala lesní jahůdky a já v noci ještě dělal neuvěřitelně vynikající palačinky s lesními jahodami, marmeládou a kakaem. No, to byste museli vidět

Hardangervidda je největší náhorní plošinou Evropy s rozlohou 3422 km², je také nejjižněji položeným národním parkem v Norsku. V žádném případě není radno tuto přírodní nádheru vynechat. Plošina leží od 1 100 do 1 400 metrů nad mořem, oplývá bujnou florou i faunou, rozlehlým a členitým terénem. Naše cesta – 1. den a 2. den.

Noc bez tmy

V časech, kdy u nás již lišky dávají dobrou noc, je v Norsku denní světlo. Šeřit se začíná kolem půlnoci a největší a nejtmavější šero je kolem třetí hodiny noční. Zvyknout si na tento režim nám trvalo přibližně 16 dní

Preikestolen

Neodolatelná přírodní scenérie, kterou je bezpodmínečně nutno navštívit, tak jako to dělá 99% turistů. Skalní masiv, v překladu Kazatelna, ční nad fjord ve výšce 604 metrů nad mořem a pohled dolů je jen pro otrlé povahy. Výstup trvá asi 2 až 3 hodinky, v závislosti na zvoleném druhu obuvi a fyzické zdatnosti dobrodruha. Doporučujeme kvalitní pohory a energetické tyčinky

Ledovce

Ledovců je v Norsku požehnaně, my jsme si vybrali ten nejznámější – Briksdal. Tento ledovcový splaz se každou vteřinou ladně plíží do údolí, aby jednoho dne do posledního krystalku ledu roztál. Nenechte si ujít tuto nádheru při své cestě severem. Nehledě na to, že pod tímto ledovcem je nejlepší kemp, ve kterém jsme cestou přebývali.

Ostatní

Věci, o kterých se toho moc nedočtete.

• Norské sochy jsou občas velmi odvážné a velmi často nahé, někdy současně.
• Silniční rovnice. Norové jezdí rychle, německé autobusy jezdí rychleji než Norové, všechny kamiony jezdí rychleji než Norové a autobusy dohromady, vyhýbejte se.
• Internet v kavárnách a restauracích je pasé, najdete jej zpoplatněný v informacích nebo ve fastfoodech (BurgerKing – i zásuvky, McDonald) ve větších městech.
• Tvrdý alkohol je možno do Norska dovézt v povoleném množství, tento alkohol je možno zpěněžit s výnosem i 300%. My jsme se nakonec o nic takového nepokusili a o zásoby se postarali sami.
• Najít vhodné místo k složení 5metrového stanu může být obtížné, pokud je možno, vezměte si s sebou i stan menší.
• Stánky s jahody a třešněmi jsou v určitých oblastech po 200 metrech, zajeďte klidně ke třetímu či čtvrtému stánku, uděláte jim radost. Raritou je samoobslužný stánek, do kasičky vhodíte obnos a ovoce si sami vezmete.
• Některé mosty jsou na různých místech Norska na chlup stejné, tomu říkám šetření na správném místě.
• V řekách na náhorní plošině Hardangevidda teče pitná voda, netřeba převařovat, ikdyž bych nedoporučoval pít jí litry, my jsme přežili
• Ve velkých městech potkáte spoustu bezdomovců, žebráků a jinak divných lidí, v Oslu jsem si připadal jak v Praze… zlatá příroda…
• Pište si důkladně poznámky z cesty, nebudete to muset vymýšlet jako teď já…

Vrátili jsme se zpět do centra a prošli pár ulic s tisíci obchody… když toto “utrpení” pominulo, vydali jsme se směr Oslo, ale necháme si ho na zítra. Cestou večeříme brambory s hovězím nadivoko, na odpočívadle paříme do deseti večer karty. Když jsme si toho všimli, začali jsme lehce panikařit. Tohle odpočívadlo se nám na postavení stanu moc nezdálo, a tak jsme jeli kus dál. Sjeli jsme na silničku č. 4, která nás dovede do Osla též, ale stavět stan u dálnice se nám prostě jaksi nechtělo. Kolem půl jedenácté jsme ho konečně našli (to místečko pro 4,5metrový stan)

Ráno poprchává, což nevěstí nic dobrého, nicméně se odhodláváme vstát, Bára připravuje svačinu (prohrála v žolících) a já balím stan (nevím co je lepší .

Se skoro prázdnou nádrží se vydáváme do 15kilometrového kopce, platíme 85 NOKů mýtné za silničku k horské chatě Juvasshytta, od které se vyráží na nejvyšší horu Norska – Galdhøpiggen. Nahoře ovšem panuje počasí, které by nám nepřál ani největší nepřítel. Sotva jsme došli do chaty, byli jsme promočení od ucha k uchu. Cestou jsme potkali partu lidí s průvodcem, kompletně zahalení do “gumy”. V tu chvíli jsme si uvědomili, že se dnes na nejvyšší horu Norska zřejmě nepodíváme.

O hodinu později sjíždíme zpět do údolí a paní u brány se na nás bez okolků usmívá. Jelikož jsme v kempu stále “ubytovaní”, dáváme si sprchu a jedeme zpátky na Ottu a po E6 na Lillehammer a Oslo.

Cestou však na mapě míjíme národní park Rondane a jelikož nás čas ani boty netlačí, vyrážíme na průzkum terénu. Ten je jen a pouze kamenitý, parkoviště je z třetiny zaplněno, platíme mýtné za silničku (10 NOK ?) a na parkovišti cca 30 NOK (?). Nabalíme pouze malý batoh, jen energy vodu, nějaké jídlo a oblečení a vyrážíme na párhodinovou cestu.

Z parkoviště vede několik cest různými směry, necháme se tedy inspirovat mapou a ostatními turisty a vyrážíme k chatkám DNT, které jsou vzdáleny po rovince několik kilometrů. Cesta nám uběhla velice rychle, neboť jsme vzpomínali na CD Jarka Nohavici – Tři čuníci a veřte, že vybavit a přezpívat si všechny písničky (popořadě samozřejmě) dá zabrat

Chatky DNT (norský klub turistů) vypadají skvěle, zřejmě po rekonstrukci. Také chápeme, proč je v těchto chatách tak striktně dodržován požární řád, o několik desítek metrů dál zbyly po chatě jen ohořelé základy Chaty lemuje jezírko, kde můžete za poplatek lovit ryby (možná si je pak můžete i ogrilovat… venku…).

Dle mapy si vytyčujeme trasu, kterou bychom chtěli zvládnout, ale o dvě hodinky později si uvědomujeme, jak naivní jsme byli. Strmé kamenné kopce, žádná cestička, jen hopsání po kamenech a v dáli ošklivá šedá mlha. Stoupáme do strmého kopce, každý krok je opatrný a přesný. Vrcholu kamenné hory jsme nedosáhli, avšak výhled byl přesto nádherný. Zhodnotili jsme síly a situaci a dospěli k názoru, že bude rozhodně lepsí se vrátit, posuďte, šli byste po kamennech po hřebenu kamenné hory v husté mlze?

Sráz tedy opět slézáme, což je samozřejmě ještě horší, než výšlap. Nahoru zabíraly stehna, dolů to odnáší kolena. Ve zdraví a v relativně dobré kondici scházíme u chatek DNT, čeká nás tedy ještě několik kilometrů k autu. Jelikož nás nenapadlo již žádné CD Jarka Nohavici a sil na zpěv nebylo, šli jsme mlčky a o to pomaleji cesta ubíhala. Když se nám pak v dáli začalo rýsovat autíčko, byli jsme šťastní. Nehledě na to, že jsme potkali proti sobě pár, který měl ty stejné (nádherné) kalhoty od Direct Alpine (červenošedé) a navíc to byli češi

a my pojedeme opět na jih, směr Domov. Po vydatné snídani tedy vyrážíme po E39 směr Trondheim, trajektem přes fjord a po 2 hodinkách jsme ve 3. největším městě Norska. Město nás však neuchvacuje, prázdné ulice, nikde ani nohy. Je lehce zima, ale neprší. Oběd si dáváme v “samoobslužné” restauraci, to bylo tedy naposledy. Vřele nedoporučujeme. Za skoro 200 NOK musím dojít k baru, kde si objednám kávu, džus, minerálku a 1 pizzu (tu nám nakonec jako jedinou přinesli sami).

Zajímavá zkušenost Vracíme se k autu a jedeme na jih, směr městečko Otta a Lom, kde jsme se nakonec zakempovali za 120 NOKů, abysme mohli brzy ráno vyrazit na horskou chatu Juvashytta, odkud se jde na nejvyšší horu Norska – Galdhøpiggen.

Po vydatné snídani a osvěžující sprše se vydáváme z pod ledovce Briksdal, zpět na městečko Olden a dál směr sever, serpentýnami nahoru a dolů a zase nahoru a dolů. Po první sadě serpentýn dolů, jsme dojeli do městečka Geiranger, které se celkem logicky nachází na konci fjordu Geirangerfjord. Bohužel nám lehce prší a my jsme nuceni procházet krámek od krámku, nakonec z toho vzešel nákup malého příjemně hnědého fotoalba, penálu a placky s motivem soba. No nic

Městečko Geiranger zanedlouho končí a nás čekají další serpentýny, tentokrát nahoru. Vyjíždíme na vyhlídku, kde už stojí značné množství aut a turistů, to nemůžeme vynechat. Je mlha a jemně mrholí, ale zima není, kocháme se z vyhlídky na Geirangerfjord. Ke známému vodopádu Sedm sester jezdí pravidelně vyhlídkový trajekt, ale v tomto počasí by to asi nemělo cenu.

Cesta pokračuje ve výšce asi 800 m.n.m. (dle GPS), v mlze a dešti. Bára chce nahoře dělat oběd, ale naštěstí jsem ji přemluvil, že dole v údolí bude líp. Bylo Dali jsme si velkou porci špaget po provensálsku (opět, ale mňam).

Dojíždíme na vrcholek, odkud by při dobrém počasí byla vidět celá Trolí cesta. My jsme však obklopeni mlhou hustou jako 12% smetana. Sláva se nekoná a my musíme sjet níž, pod mlhu, abychom si Trolí cestu náležitě užili. Ze spodu už to není taková sláva jako by byla nahoře, ale i přesto byla silnička a vodopád k vyfocení.

Do města Molde jsme dojeli až kolem osmé hodiny, kdy už bylo (naštěstí) všude zavřeno a tak jsme se jen prošli městem a kolem vody. Další den byl na programu Trondheim a tak jsme vyjeli ještě kousek, abysme mohli ráno vyrazit. Stihli jsme ještě večer jeden trajekt a jedno mýtné a kolem jedenácté hodiny konečně našli plácek u silnice, kde jsme zalomili.

Nakonec se však přeci jen donutíme vstát, uvařit si “sladký moment” ze sáčku a s kakaem. Co nejrychleji balíme vlhký stan a vyrážíme na cestu. Projíždíme městečkem Stryn a zanedlouho obědváme špagety po provensálsku a zjišťujeme cestu, kterou se dostaneme k ledovcovému splazu Briksdal (Briksdalsbreen).

Odbočka ke splazu se nachází ve vesničce Olden a pod ledovec je to 20 až 30 km. Cestou potkáváme desítky a desítky kempů za vcelku běžné ceny, některé i s internetem. Dojíždíme co nejdál to jde a parkujeme za 40 NOK. Všimli jsme si, že o pár metrů dál je cedule s mapkou přilehlého okolí. K ledovcovému splazu je to 45 minut chůze, což je krásné. Taky vidíme možnost kempování za 90 NOK a 20 NOK za osobu. Okolí je vskutku nádherné a kemp je fantastický, místa dost, jednotlivé plácky pro stany a přívěsy jsou zasazené do upravené krajiny a obrovských balvanů ze skal, které se ční kolem dokola.

Jdeme se podívat ještě po okolí a narážíme na obchůdek se suvenýry, něco prý domů přivézt musíme. O hodinu později platím kartou 320 NOK. Scházíme dolů na parkoviště, auto přemisťujeme na volný plácek a jdeme platit kemp. Všímáme si české výpravy mladých sportovců, jaká to náhoda Postavili jsme stan a vyrazili k ledovcovému splazu, je už totiž dost pozdě a nahoru je to přeci jen skoro hodina. Pokud máte lenivé nohy a tělo, můžete si nahoru dojet takovými legračními seniorskými autíčky. Této možnosti nevyužíváme

Cestou vzhůru potkáváme krásný vodopád a z dáli na nás vykukuje ledovcový splaz. Přidáváme do kroku. Vítězství je na dohled! Tenhle pohled bych přál každému milovníkovi přírody! Jen škoda, že mě Bára nepustila za cedulku s popsaným nebezpečím (že se ledovec může kdykoliv utrhnout, blablabla) a tak jsem si na něj nesáhl Fotil jsem fotil, Bára sbírala podél jezírka hezké kameny

Vrátili jsme se zpět do kempu a začali vařit a smažit, měli jsme 4 obalené filety (60 NOK) a bramborovou kašičku. Pošušnáníčko!

A jak jsme si tak seděli na těch skládacích židlích, koukaly na hučící vodopád vpravo, na další ledovcový splaz před námi a strmé černé skály vlevo, říkali jsme si, jak by bylo fajn tu být třeba i pár dní. No snad někdy příště Tohle místo, ta atmosféra, ledově studený vzduch – to se prostě musí zažít.